čtvrtek 14. dubna 2016

Pražský půl maraton mýma očima

Pražský půl maraton mýma očima

Dva dny před závodem: Mobil mi vibruje každou chvíli. Na facebookové události půl maratonu je co hodinu nová informace. Okázale vše ignoruji, jako by se mě ten závod vůbec netýkal.

Den před závodem: Chytám paniku. Poslední měsíc jsem tréninky dost zanedbávala. Proč jsem se tam vůbec hlásila? Jsem nervózní, musím o půl maratonu pořád mluvit a sežeru, na co přijdu. Večer ještě musím odehrát svou roli v rakouském divadle. Díky bohu, že moje role je nedostupná a protivná. Nikdy jsem to nezahrála líp.



Ráno před závodem: Už jsem klidná a vyrovnaná. Závod si jdu užít, běžím pro sebe. Mám sraz se známým, aby mi pomohl najít cestu. Moje ignorace potřebných informací způsobila, že vůbec nevím, co je „zázemí“ a „koridor“.

9:50: do startu zbývá 10 min. Jsem v řadě úplně na konci a přede mnou je asi 10.000 lidí. V podstatě stojím o ulici dál. Udržuji poker face.

10:00: Start

10:10: Právě jsem udělala první krok.

10:21: Pár metrů přede mnou je start a lidé konečně běží. Tak jo. Tentokrát si nevěřím, jako na prvním půl maratonu. Beru závod s velkou pokorou. Ctím ho, protože už vím, jak je těžký.

200 m: Běžíme pomalu, lidi po stranách fandí.

300 m: Zakopnu o dlaždici, padám na obě kolena a loket a jedu asi 2 m dopředu. Chci se zvednout, ale udělá se mi zle. Ostatní běžci mě ignorují. Pak mě jednou rukou zvedne malá slečna a odstaví mě bokem. Točí se mi hlava a z prudkého pádu se mi dělá mdlo. Tak takhle to skončí. Že ani nemám možnost ten závod pokořit. Mdloby mě přechází a s bolestí kolenou a hlavy hledám organizátory, abych jim o pádu mohla říct. Jsme ještě moc brzy po startu, nikdo tu není. Potlačuji bolest a zkouším chodit. Kvůli pádu mi upadl čip a zmateně ho na zemi hledám. Najdu ho. Strašně mě pálí dlaně, jak jsem se snažila pád zbrzdit, bolest v kolenou pulzuje s každým krokem.

350 m: Přestává se mi točit hlava. Nelíbí se mi myšlenka, že bych to vzdala. „Nepokoušej to, kolena máš jen jedny a čeká tě 21 km. Radši se šetři a zkus to příště“ říká jeden hlas. Ten druhý odporuje: „Ale já to strašně chci! Nechci se vzdát. Chodit můžu! Pojď! Běž!“ Nohy zrychlují, znovu se rozbíhám. Strašně to bolí. Ale já to moc chci!

1 km: Ztratila jsem pádem dobrých 5 minut. To nevadí. Zkusím tedy dohnat alespoň tu slečnu, co mě zvedala z pádu.

5 km: První občerstvovací stanice. Ani voda nedokázala zahnat tu bolest hlavy z pádu. „Bolet tě bude úplně všechno, takže je to jedno“ říkám si a běžím dál.

7 km: Stále se snažím doběhnout slečnu, co mě zvedala z pádu. Lidi kolem sebe bohužel nepoznávám.

9 km: Běžíme zpátky směrem k náměstí Jana Palacha a v protisměru vidíme pomalejší členy závodu. Stále přemýšlím, kde je ta slečna, co mě zvedala. Najednou ji vidím – v protisměru! Chtěla jsem ji dohnat a místo toho jsem ji předběhla!

10 km: Probíháme kolem startu. Zapomněla jsem na bolest kolenou a dostávám radost, že mě čeká už jen půlka. Kamarádka – moje psychická podpora - mi mává mezi fanoušky. „Ještě 11 km a půjdu domů“ říkám si.

11 km: Občerstvovací stanice. Poprvé zastavuji! Dávám kus banánu, iontový nápoj a rovnou skočím do volné kadibudky. Trochu jsem se lekla prosakující krve skrz legíny z mých kolen. Ale pak se zase rozbíhám a těším se na další půlku závodu.

14 km: Energie mám ještě dost. Ale už chci konec. Už to trvá dlouho.

15 km: Přichází únava. Nepomáhá ani pár hltů vody. I když se posouvám stále dopředu, opouští mě energie a bolí mě celé nohy, nejen kolena. „Už jen 6 km, to je jako když se po ránu jdeš proběhnout tam doma na Moravě“ myslím si a zase se usmívám.

16 km: Krize přetrvává. V duchu si představuji to malé číslo 5! Nějakou dobu běžíme před Kauflandem, takže vypadáme jako dav natěšených zákazníků.

17 km: To už je vysoké číslo. Chmura ustupuje a proplouvá mnou optimismus. Už jen 4! Stále běžím se dvěma běžci, kteří nemají ani ponětí o tom, že mi dělají vodiče.

18 km: Už jen 3! Lidi se povzbuzují navzájem. Přidávám do tempa.

19 km: 2! Už jen 2!

20 km: Už jsme skoro tam. Dobíhám skupinku cizích běžců, kteří se motivují navzájem: „Jano pojď! Už tam skoro jsme!“ slyším „No jo, ale ještě bude ten hroznej most, a pak až cíl!“  stěžuje si jedna z nich. „Ser na most!“ Pokřiknu na ni motivovaně a usměju se. Jana se zase rozbíhá a já se posouvám dopředu.

21 km: Běžím přes most. Už jen pár metrů! Kamarádka mi nastavuje dlaň a já jí v obří rychlosti plácnu. Zrychluji a jen předbíhám.


21,1 km: Probíhám cílem s časem 2:09. Jsem o 7 min lepší než při prvním půl maratonu, tentokrát i s pádem. Usmívám se. Vyhrála jsem. Vyhrála jsem sama nad sebou. Jsem na sebe tak hrdá! A co víc: „Možná bych dala i maraton“ říkám si. Ale uvidíme, třeba příště :-).

1 komentář:

  1. Super článek, Mili :) Jako bych tam běžela s tebou :) Jsi šikovná, gratuluji ti k výkonu. Hlavně jsi překonala sebe samotnou, když jsi se postavila zpátky na nohy a i přes bolest běžela dál. Klobouk dolů!!

    OdpovědětVymazat